Jindřichův Hradec

Jihovýchodní Čechy mají své osobité kouzlo. Krajina, protkaná hladinami potoků, řek a zejména rybníků, se tu z rovinaté Třeboňské pánve zdvíhá v zalesněné kopce České Kanady, aby na malém kousku země dala vyniknout své rozmanitosti. A uprostřed vší té přírodní krásy spočívá skutečný klenot: město nad rybníkem Vajgar, v jehož hladině se zrcadlí nádherné panorama gotického hradu a renesančního zámku, němého svědka zašlé slávy jeho někdejších šlechtických obyvatel; město na 15. poledníku, který protíná farní kostel Nanebevzetí Panny Marie s vysokou městskou věží, rozhlížející se daleko do kraje; město, jež ještě v polovině 17. století patřilo k největším v Českém království; město, jehož historické jádro bylo pro svou vysokou historickou, architektonickou i kulturní hodnotu prohlášeno městskou památkovou rezervací; město vyhledávané pro své výjimečné památky i neporušené přírodní prostředí svého okolí četnými turisty z Čech i zahraničí; město “zlaté růže”: Jindřichův Hradec.

Nejstarší dochovaná písemná zpráva o Hradci pochází z roku 1220, kdy jindřichohradecké panství vlastnil zakladatel rodu pánů z Hradce, Jindřich I., nejstarší syn Vítka z Prčice. Ten na místě dřívějšího hradiska vystavěl gotický hrad, v jehož předhradí z původní řemeslnicko-obchodní osady vzniklo v polovině 13. století město, které nese jméno právě po Jindřichovi (v latinských listinách bylo nazýváno Nova domus, odtud německé Neuhaus, současný název města je poprvé doložen až roku 1410). Erb pánů z Hradce, zlatá růže v modrém poli, doplněný privilegiem krále Vladislava II. z roku 1483 o dva zlaté královské lvy a iniciálu W s korunkou, je dodnes ve znaku města.